Vstupní kaplička vodovodu je sama o sobě hezkým stavitelským dílem.

Z ní vede hluboká šachta do vodovodní štoly. Jediný přístup je možný po historickém, dnes již prakticky urezlém žebříku...

...po kterém se dostaneme do malé místnosti s původním vodovodním uzávěrem...

...a základním kamenem vodovodu.

Vedou zde dvě chodby. Jedna je kratší, končící po několika metrech komorou, kterou si neznámý bezdomovec pracně rozšířil, aby si tu zřídil provizorní obydlí.

Druhá, hlavní chodba je podstatně delší. Na podlaze jsou litinové trubky a betonový, dnes již velmi zanesený sedimentační kanálek, pozůstatek po rekonstrukcích z 20. století. I když chodba vede pod potokem a na mnoha místech sem protékají pramínky vody, přesto díky unikátnímu svodu vody do přirozených geologických puklin se zde žádná příliš nehromadí.

Na začátku chodby jsou výklenky dvou pramenů, které napájely vodovod. Každý z nich má svou desku a pojemnování. Jeden se jmenoval Loubský pramen...

...druhý byl Steinhauserův pramen (podle tehdejšího starosty Děčína, který se o výstavbu štoly zasloužil).

Dále vede dlouhá sekaná a částečně vyzdívaná suchá štola...

...která je na několika místech spojena se zemí větracími a přístupovými šachtami s urezlými výstupovými kramlemi.

Chodba střídá několik profilů a vyzdívek. Kámen lícuje s kamenem v dokonalý celek.

Zhruba v půlce je umístěna památeční deska s datumem a letopočtem průlomu, spojení dvou proti sobě postupujících razících skupin. (štola se razila součastně ze dvou směrů)

A na staré omítce je dodnes zachovalý podpis neznámého dělníka z 19. století.

Pohledná chodba vede dál do tmy. Litinové potrubí pochází z rekonstrukce v roce 1931, kdy byl vodovod po dvacetileté odstávce opět používán.

Na stropě jsou občas patrné solné, vápenité krápníčky. Hříčka přírody s dílem člověka.

Občas prosakující železité pramínky zase na některých místech vytvořily na stěnách podivuhodné skvrny.

Štola je významným antropogenním zimovištěm netopýrů a vrápenců. Hlavní výhodou pro přírodovědce je relativně snadný přístup a jednoduché počítání těchto živočichů.

Asi po 400 metrech hlavní chodba končí čelbou ve které se ztrácejí bývalé litinové vodovodní roury, vedoucí dále už jenom zakopány pod zemí. Je zde také poslední šachta s kapličkou, která bývá uzamčená zámkem. Podzemní poezii však už tradičně narušuje množství odpadků naházených větracími otvory.
Jedná se o pozoruhodné dílo lidských rukou, přirozeně využívající přírodní zdroj, materiál i zákonitosti, díky čemuž přečkalo do dneška v prakticky neporušeném stavu. Pokud těmto štolám může něco ublížit a přivédst k zániku, pak to bude nejspíš opět právě původce jejich zrození - člověk.